Peníze fotbal zkazily, tvrdí jubilant Slavoj Havlíček

Slavoj Havlíček a Josef Říha Autor: Deník/František Bílek

 

Teplice – Byla doba, že branku Teplic hájili pouze bratři Havlíčkové. Starší Vlastimil je již 23 let po smrti, mladší Slavoj se 3. listopadu dožil 85 let. V sobotu mu na Stínadlech popřál i klub jeho srdce.

„Moc si toho vážím. Vždycky jsem byl Tepličák tělem i duší. Měl jsem hodně možností odejít, ale nikdy jsem to neudělal. Teplicím jsem stále věrný a moc jim fandím," řekl  dojatý stařík, kterého potěšila i výhra „žlutomodrých". „Jsem rád, že jsme vyhráli. Cesta domů by jinak byla smutná."

Pan Slavoj má domov až v Tlučné u Plzně, na zápasy „sklářů" se tak může podívat pouze v televizi. „Naposledy jsem tu byl někdy před čtyřmi lety, když jsem se léčil v lázních. Tehdy se hrálo s Českými Budějovicemi," vzpomíná. Teplicím nosí vzácné návštěvy štěstí, pod Havlíčkovým dohledem vyhrály nad Jihočechy, porazily i Duklu.

Byl to právě pražský klub, který na začátku padesátých let výrazně vstoupil do života bratrů Havlíčkových. V dubnu 1951 hráli Tepličtí na Strahově s ATK Praha, jak se vojenský klub právě jmenoval. Utkání mělo oslavit armádní sport, Vlastimil Havlíček ho ale podle pohlaváru znehodnotil.

„Vedli jsme 2:0. Můj bratr se snažil udržet nadějný stav i tím, že občas míč zakopl mimo hřiště. Jeden takový výkop směřoval na hlavní tribunu, kde seděl ministr národní obrany Alexej Čepička," vzpomíná Slavoj Havlíček na šedesát tři let staré události. „Na hřiště mu šel domluvit nějaký plukovník, který tam neměl co dělat. Brácha ho poslal do prdele. Plukovník to vše Čepičkovi řekl a průšvih byl na světě," líčí očitý svědek legendárního incidentu.

Dobový tisk dokonce popisuje událost tak, že sám Čepička, mimochodem  zeť prezidenta Gottwalda, Vlastimilu Havlíčkovi hrozil z tribuny. Když se poté dozvěděl více, teplický brankář si rok nezachytal. Místo fotbalu musel tvrdě pracovat, nepomohla ani žádost o zkrácení trestu. Do branky se vrátil až v květnu 1952.

V době, kdy musel nuceně stát, se ale jeho mladší bratr Slavoj mezi tři teplické tyče nepodíval, ligové zápasy chytal František Cypris.

Další pohroma pro Teplice přišla na začátku roku 1953. Severočeši sice skončili v nejvyšší soutěži třetí, přesto se museli pakovat o soutěž níže. „To byla sportovní tragédie, pohřeb. Ti nahoře rozhodli, že do ligy půjde Prešov. My totiž byli stavební podnik, stejně jako prešovské družstvo. A protože je prý východní Slovensko zaostalé, musí mít první ligu. Bylo to velmi nespravedlivé," vzpomíná Slavoj Havlíček na neomluvitelnou křivdu. „Většina dobrých hráčů šla pryč. Jedenáct let jsme se snažili vybojovat první ligu zpět, podařilo se to až v roce 1964."

U návratu mezi elitu už ale Slavoj Havlíček nebyl.  Od roku 1953 do roku 1961 odchytal 161 druholigových zápasů, v 56 udržel čisté konto.  Poté se stal trenérem, Hrdlovku například dovedl do druhé ligy, dlouhá léta koučoval teplické béčko.

Současný fotbal mladší z bratrské dvojice Havlíčků sleduje, spousta věcí ho na něm ale štve. „Vadí mi peníze, které ve fotbale jsou. Úplně ho zkazily! My chodili před tréninky ještě do práce, fotbal jsme hráli hlavně pro zábavu a pro lidi, kteří nám fandili. Dnes je to tragédie. Podle mě peníze do sportu nepatří," uzavírá pan Slavoj.

Autor: František Bílek

 

Copyright © 2018. Všechna práva vyhrazena.

„Na světě je zavedeno, že spousta hloupých si hraje na chytré. Z chytrých, kterých je na světě nedostatek, jen ti nejchytřejší si hrají na hloupé.“ Jan Werich